Olšanská hora je název pro masiv zvedající se západně od Olšan a Bušína a geomorfologicky spadá pod Zábřežskou pahorkatinu. Bušín leží v dnes již poklidném geologickém zlomu a hluboko zařízlý Bušínský potok odděluje Hanušovickou vrchovinu od Zábřežské pahorkatiny. Vsí prochází hlavní silnice č. 11, o které už byla řeč. Okolo sochy T.G.M., budovy místní základní školy dojdeme ke kapličce, od které se vydáme vlevo po úzké asfaltové cestičce za ves. Na jejím konci dojdeme k potoku a vydáme se po široké cestě vedoucí po levém břehu. Vstupujeme do Přírodního parku Březná. Toto údolí, kterým procházíme, se nazývá Kačerův důl. Po levé straně vystupuje žulový ostroh a vpravo je místní bezejmenný potůček lemován typickými aluviálními (potočními) dřevinami, o kterých byla už řeč. Na jaře je toto údolíčko porostlé jarním aspektem (první jarní kvítí). Cesta je lemovaná náletem mladých jasanů.
Dojdeme na křižovatku, ale půjdeme stále dál údolím. K severu je krásný výhled na pásmo Hrubého lesa. Cesta je porostlá mechem měříkem příbuzným, lipnicí hajní, okolo cesty roste nám jistě dobře známé žlutavé plevelnaté kvítí. Tato rostlina se jmenuje starček obecný. Cesty zde nad Bušínem jsou lemovány fialovými a žlutými květy náprstníků, které se zde rozvíjejí do krásy především v červenci. Ale pozor, netrhat!!! Náprstník se řadí mezi zákonem chráněné druhy a je druhem typickým pro přirozené bučiny. Díky vlhčí půdě a blížícímu se prameništi je zde půda porostlá mechy, zejména z rodu ploník, měřík, a pokryvnatec Schreberův. Z kapradin zde najdeme kapraď samec i papratku samici. Zdejší starý porost je vhodným teritoriem kuny lesní, která se ráda zabydluje v dutinách stromů. Větší rozlehlost lesa umožňuje i dostatečný úkryt pro jelení zvěř a pro prase divoké, které má rádo jak hluboké lesy, tak i oblasti s kulturní krajinou, která jim nabízí řadu potravních příležitostí a také zde potom působí velké škody na plodinách. Největší vzácností tohoto údolí je poměrně často hnízdící párek čápů černých.
Čáp černý na rozdíl od svého bílého kolegy hnízdí zásadně ve větších lesích. Je o něco menší a na zimoviště nejčastěji létá do Mauretánie či východní cestou do Somálska, i když se někdy spokojí i s jihem Španělska. Projdeme starým javorovým porostem. Okraje cesty jsou lemované koberci brčálu menšího, jehož kožovité listy jsou i v zimě zelené.V okolí prameniště roste třtina rákosovitá, sítina rozkladitá a ostřice hnědá. Mladý smrkový porost vlevo od cesty je ideálním krytem pro srnčí zvěř. O tom se můžeme snadno přesvědčit, když dojdeme až na okraj lesa, kde ji při tichém chování můžeme spatřit na pastvě. Na kraji lesa rostou velmi statné modříny. Cesta odbočuje vpravo, ale my se dáme po okraji lesa, kde si můžeme prohlédnout prastaré buky, kterými jsou porostlé i remízky. Pokud budete mít štěstí a bude po sklizni, nenechte si ujít krásné výhledy na celé okolí. Na konci pole dojdeme na červenou značku, po které se dáme vlevo.
Za povšimnutí zde stojí jedna geologická zvláštnost. Celá tato náhorní plošina leží na žulovém podkladě a jelikož zdejší žula má kulovitou odlučnost, máme možnost zde nalézt celou řadu volně ležících balvanů o výšce až několik metrů. Není divu, že se staly v minulosti námětem k pověstem o sázkách mezi člověkem a čertem. Proto, kdybychom se vydali po červené značce vpravo, došli bychom k tzv. Čertově bráně. Na této náhorní plošině je velice chladné klima, jelikož se již pohybujeme v nadmořských výškách kolem 600 m.n.m. a krajina zde je vystavena studeným západním a severním větrům, které ošlehávají tento kraj s plnou silou. Snad proto si zdejší lidé vysloužili přezdívku "Horali" a v Horních Studénkách se lidé dožívají velice vysokého věku.
Teď se však vraťme k naší cestě, kterou dojdeme ke krmelci, u kterého roste ostřice třeslicovitá dále pak k rybníku Sychrov, kde v letním období máme možnost sledovat vodní ptactvo. Běžně zde žije kachna divoká, zavítá sem i volavka popelavá a z Kačerova dolu sem velmi často přilétá čáp černý. Ze zákonem chráněných plazů se zde vyskytuje hojně užovka obojková. Odtud se dále vydáme po žluté turistické značce do Horních Studének. Cesta je lemovaná klasickými rumištními dřevinami jako je topol osika,bříza bradavičnatá, javor klen,líska obecná, vrba jíva a keře jako trnka obecná, šípek, hloh obecný a bez černý. Trávou rostoucí v těchto formacích je třtina rákosovitá a okraj cesty je domovem pelyňku černobíla.
Došli jsme do velice malebné horské vísky Horní Studénky, kde máme možnost na řadě míst si prohlédnout lidovou architekturu 19. století. Na jihozápadě se tyčí nejvyšší hora Zábřežské pahorkatiny - Lázek (714 m.n.m.). A na západě vidíme dole v údolí městečko Štíty.
Ze vsi se dáme po modré značce severovýchodním směrem. Cesta je lemována jak trnitým keřem hlohem obecným s červenými peckovicemi, tak i šípky, trnkami, a stromy jako třešeň a jeřáb obecný. Cestou se nám začíná krásně odkrývat výhled k jihu na Zábřežskou pahorkatinu a údolí Moravské Sázavy, která se právě do této pahorkatiny hluboce zařezává a razí si v ní cestu.
U Božích muk sejdeme ze značky vlevo a dojdeme na jedno z nejvyšších míst této oblasti s nejhezčím rozhledem vůbec. Kdo sem vystoupí za krásného počasí a dobré viditelnosti, uzří celý tento kraj v plné jeho kráse v kterémkoliv ročním období a jistě vzdá hold přírodě i jejímu Tvůrci. Pro ten krásný pocit, kdy člověk stane na nějakém vrcholu a na celý kraj může nahlížet téměř z ptačí perspektivy, kdy za sebou nechává dole v údolí veškeré starosti a trápení a prožívá opravdovou radost ze života a okolní přírody, stojí vydat i těch několik kapek potu a překonat svoji lenost. Z tohoto vršku vidíme celé pásmo Hrubého i Nízké Jeseníku na východě a severovýchodě. Severnímu obzoru dominuje pásmo Hrubého lesa s nejvyšším vrcholem Jeřáb (1003 m.n.m). Na severozápadu vidíme horské pásmo, patřící již k Orlickým horám, s televizním vysílačem na nejvyšším vrcholu - Suchý vrch (995 m.n.m.). Na západě a jihu je již několikrát zmiňovaná Zábřežská pahorkatina a také je vidět široké údolí řeky Moravy, která jako by svou sílu spoutanou horskými hřebeny najednou uvolnila a začala rozšiřovat údolí na desítky kilometrů, aby se pak zde mohla při jarním tání rozlévat v plné své šíři a přinášet do těchto míst půdu, která tento kraj řadí k nejúrodnějším oblastem naší země. Právě v tomto širokém údolí se dodnes zachovalo krásné lužní společenství v okolí řeky a jejich slepých ramen, které se nazývá Litovelské Pomoraví. Na jihovýchodě stojí ještě za povšimnutí téměř nepřehlédnutelný lom na vápenec ve Vitošově, který se řadí k těm největším u nás.
Opustíme místo krásných výhledů a budeme pokračovat asi 400 metrů po asfaltové silnici až k okraji lesa, před nímž stojí za povšimnutí remízek se smrky s praporovitou korunou, jež vzniká v důsledku silných a převládajících větrů. Tento jev je však daleko lépe pozorovatelný v horských oblastech. U břízy na okraji lesa zabočíme vpravo. Po této cestě sestoupíme do údolíčka, na jehož dně je malý rybníček s bujnou vodní vegetací a obrostlý olší lepkavou, javorem klenem, vrbou jívou i uměle vysazeným smrkem ztepilým. Přejdeme přes potok a budeme mít po levé straně starý bukový les a po pravé straně nivní louku, která se řadí jedněm ze vzácných míst, kde ještě divoce na jaře roste bledule jarní společně s prvosenkou jarní, ale i poměrně s hojnou sasankou hajní. Společenství prvních jarních rostlin nazýváme jarní aspekt. Vlevo od cesty je monokultura topolu osiky a po pravé straně rostou kromě nivních stromů i keř bez černý a bříza bradavičnatá.
Před bílým stavením malé osady "Na Horách", která leží ve vrcholové části Olšanské hory, zahneme vpravo. Nad touto osadou byla zhruba před sto lety postavena kaplička zasvěcená sv. Martinovi a každý rok začátkem listopadu se zde koná, za hojné účasti věřících z širého okolí, pouť pod širým nebem.
Z Olšanské hory půjdeme cestou podél lesa a kolmo na elektrické vedení až dojdeme k chatě Amálce a U Tří bejků. Naše další putování povede cestou doleva k potoku, kterou na několika místech kříží jak ochozy srnčí zvěře, tak i zde hojně se vyskytující zvěře černé, nebo-li prasete divokého. Na jeho přítomnost nás upozorní, jak rozryté louky, tak i častá kaliště a výše zmíněné tzv. malůvky nebo také zrcátka.
Cesta klesá do hlubokého údolí porostlého starými smrky a statnými jedlemi, které společně s rozeklanými skalisky tvoří ideální podmínky pro život již dnes poměrně přemnožené lišky obecné. Ampulemi s vakcínou je na našem území pravidelně očkovaná proti vzteklině, která byla dříve jejím největším nepřítelem. Dále je takový terén vhodný pro kunu lesní či kunu skalní. Rozdíl mezi těmito šelmami je, jak ve vzhledu, tak i ve způsobu života. Kuna skalní má bílou náprsenku sahající až na přední běhy a má poněkud slabší ocas (oháňku). Kuna skalní vyhledává za svůj úkryt skalní štěrbiny nebo v zemi vyhloubené nory. V noci pak loví myši a jiné drobné hlodavce nebo může vybrat i hnízda pernaté zvěře. Kuna lesní má náprsenku kratší a nažloutlou a má také huňatý ocas (oháňku). Žije v dutinách stromů a kromě lovu drobných ptáků a vybíraní vajec, je hlavním predátorem veverky obecné. Nepohrdne však ani lesními plody a v červnu a červenci patří k její oblíbené stravě třešně, jejichž pecky jsou dobře patrné v trusu. Jen málokdy se však území jejich výskytu kříží, tudíž tam kde žije kuna skalní, těžko bychom nalezli kunu lesní. Šelmy však plně patří do našich lesů a jejich funkce v lovu nemocné či naopak přemnožené zvěře je nepopiratelná.
V těchto půdách bohatých na živiny najdeme drobnými bílými květy kvetoucí mařinku vonnou nebo popenec břečťanolistý. Vlhkou cestu, ale hlavně oblast kolem potoka porostl nižší druh mechorostů - játrovka, která je mechem nízkým s drobnými malými lístky. V potoce najdeme zástupce bentosu, tj. společenství vodních živočichů žijících u dna. Jedná se o jistě všem známé larvy chrostíků - "pohybující se dřívka" i drobného korýše - blešivce potočního a larvy jepic a pošvatek. Ze zástupců ryb bychom zde nalezli střevli potoční a o něco níže po proudu i pstruha potočního.
Cestu lemují velice vysoké jasany, pro něž je tento lesní typ původním stanovištěm a tudíž se jim zde ve vlhku velice daří. Nyní můžeme sestoupit na starou cestu, která nás dovede přímo do potočního koryta, které si zde zachovalo svůj původní ráz a je zde vidět, jak potok během několika let postupně mění své koryto a po desítky tisíc let se zařezává do žulového masivu. Vpravo nad námi je vrch Rozsocha, což bylo jedním z nejčastějších cílů výprav Olšanských skautů jak před válkou od roku 1935, tak i krátce po válce.
V údolí máme možnost nalézt v průběhu celého roku vždy zelenou růžici přízemních okrouhlých listů hruštičky menší, v létě kvetoucí ve všestranně chudém hroznu.
Cestou se dáme doleva, k severu, přes pastviny, na nichž jsou erozní rýhy způsobené intenzivní pastvou dobytka. Po vystoupení na kopec se nám naskytne výhled na Olšany, Rudu nad Moravou, Hostice a Bartoňov. Sejdeme ke skládce, která zde byla původně vybudovaná na skladování papírenského odpadu, ale zatím není využívána. Nad ní je les složen převážně z buků a dubů. Dále pak pokračujeme podél plotu na louku, z které je krásný výhled na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku s těmito vrcholy (bráno zprava) - Břidličná, Jelení hřbet, vyčnívající do boku Velký Máj, Vysoká hole (1464 m.n.m.), Petrovy kameny a Praděd. Vrch mimo hlavní hřeben, poblíž něhož je vidět jakoby seřízlý kopec - horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně, se jmenuje Mravenečník (1343 m.n.m).
Přes další údolíčko sejdeme k bílému domku (přečerpávací stanice vodovodu) a odtud již zase po cestě dolů. Zhruba k jihu je výhled na kostel v Klášterci a zbytky nivní vegetace kolem Moravy. Po pravé straně mezi hlavní silnicí a cestou, po které jdeme, je malý sesuv půdy, jako vzpomínka na vydatné deště a povodeň v létě roku 1997. U statku vedle silnice naše putování končí. Můžeme buď jít na vlak do Bartoňova či se dát zhruba 400 metrů doleva po silnici na autobusovou zastávku, blízko níž je kaple zasvěcená sv. Cyrilu a Metodějovi.
Doufám, že jsem nejen Vás, milí čtenáři, ale i Vaše známé a přátele dostatečně naladil nebo dokonce i nepřímo provedl alespoň částí tohoto krásného kraje. Najdete zde určitě i zajímavější místa, která Vám mohou daleko více učarovat a o nichž jsem se zde už nezmínil. Je to otázka každého z nás a také naší fantazie, která hraje při vnímání přírody důležitou roli. Nesnažme se poznávat za každou cenu všechny rostliny a živočichy, ale spíše zkusme chápat naše putování přírodou jako estetický zážitek a odpočinek pro naši civilizací znavenou duši. Člověk by měl chodit přírodou s určitou pokorou a úctou a měli bychom se snažit stát se její součástí alespoň na část dne, kdy v ní pobýváme. Také je vcelku možné, že naleznete nebo objevíte něco nového či neznámého. Zkuste si dát trošku práce se zkoumáním třeba jen nějaké rostlinky, které nemůžete přijít na jméno. Pozdější úspěch nejen ukojí Vaši zvědavost, ale také Vám dodá trošku té radosti z nového objevu.